Štafeta: Václav Fořtík

Václavu Fořtíkovi předal náš pomyslný štafetový kolík rybář Jiří Karásek. Poznali se u policie, kde náš dnešní respondent pracoval řadu let jako psovod. Za svou práci byl několikrát oceněn, mimo jiné i starostkou města.

Předpokládám, že s panem Karáskem se znáte skutečně od policie?

Ano, dělal tam technika a byl neuvěřitelně poctivý.

Jak jste se k policii či dříve spíše veřejné bezpečnosti dostal vy?

Chtěl jsem od malička dělat psovoda. Děda měl vždy u baráku ovčáky a já si jednoho cvičil podle sebe. Děda s ním hlídal státní statek v Holanech.

Podle sebe znamená, že jste k tomu nestudoval nějaké knížky?

Bydlel jsem na vesnici, do Svazarmu bylo daleko. Z polštářů od panenek jsem si udělal rukáv a za barákem překážky. Povely jsem používal ty, co jsem slyšel od dědy: ke mně, sedni, k noze.

Předpokládám, že jste hned na prvního psa měl kliku, když jste vydržel.  A on vlastně taky.

Ano. To jednou u policie jsem měl psa vykoupeného z civilu a ten, jak cítil zvěř, ztratil o stopu zájem. Pracovat se s ním moc nedalo.

V tuto chvíli nás vyrušil telefon. Pan Fořtík už u policie nepracuje. Jeho zaměstnavatelem není stát, ale soukromá bezpečnostní agentura Falco. Původně jsme si dali schůzku v restauraci, ale nějak se nám nepodařilo se sejít ve stejný čas na stejném místě. Nakonec jsme se dohodli, že odvezu děti do tanečních a zastavím se u něj v práci. Kromě toho, že hlídá areál nejmenovaných firem, střeží se svými kolegy pomocí pultu i několik dalších objektů. A právě z jednoho z nich přišel signál od bezpečnostního zařízení, že došlo k narušení. Půl hodinu jsem strávil sledováním seriálu o rodině Simpsonových, poté jsme se pokusili na započatý rozhovor navázat.

Svou práci se psy přerušil Václav Fojtík nejprve během studia – vyučil se v Děčíně truhlářem. Následovala vojna. Po ní si dal přihlášku ke Sboru národní bezpečnosti, kde si u pohotovostního pluku dokončil maturitu a v roce 1981 přišel do České Lípy. Pět let musel pracovat jako inspektor pořádkové služby, který vyšetřoval přestupky a přečiny typu krádeží králíků, hus a benzínu. Na starosti měl jako úsekový pracovník Kozly či Stvolínky. V roce 1985 bylo vyhověno jeho žádosti a on se konečně stal vysněným psovodem a odjel na tříměsíční kurz, kde dostal psa Arga. Osmiletého německého ovčáka, zkušeného obranáře. Nejprve byl druhým psovodem a v roce 1988 se stal vedoucím služební kynologie pro okres Česká Lípa.

Jak je pes u policie využíván?

Psi se rozdělují na obranáře a pátrací. Obranáři se používají k řešení rvaček, na fotbalech, při preventivní činnosti ve městech. Jsou to tvrdí psi, co se nebojí. Pátrací psi mají výcvik obranářů a k tomu něco navíc – pachovou práci. Jsou rozdělení do čtyř úrovní – od P1 do P4. Například pes P1 vydrží čtyři hodiny na stopě, dvacet minut mezi lidmi. P4 dokáže jít po stopě dvanáct hodin a víc.

Tyto schopnosti se nějak studují?

Chtěl bych zmínit nestora kynologů Viléma Babičku. To je takový náš guru. Dříve se třeba používali u policie pouze němečtí ovčáci, ale on k nám dostal i knírače. Jeho Dark například pomáhal čistit okolí Ralska od munice, kterou tam zanechala sovětská armáda. Babička je mezinárodním rozhodčím IRO a FCI – to jsou záchranářské organizace, zvou si ho do světa na zkoušky ve stopování. Jsem moc rád, že jsem pod ním mohl pracovat. Česko má chovné stanice v Prackovicích u Lovosic. Tam už od šesti neděl studují štěňata a testují je, k čemu budou dobrá. Zároveň je předpřipravují, ale já si psy dělal vždy od štěňat sám.

Narazili jsme na výbušniny. Mají teda psi ještě nějaké jiné specializace?

Umějí hledat drogy, výbušniny, střelné zbraně a náboje, lidské ostatky a detekovat požár.

Vy jste u nás s výcvikem psů na výbušniny začínal, jak jste se k této činnosti dostal?

V roce 2000 jsem byl poslán do Ameriky, do Virginie. USA tenkrát oslovily ostatní státy a nabídly jim stáže. Tři měsíce jsme se připravovali ve výcvikovém středisku ATF ve Front Royal, kde je obrovská klimatizovaná hala a veškeré další zázemí.

Znak organizace ATF:

Fotografie ze stránek ATF – psi nasazení na hledání výbušnin během finále ligy amerického fotbalu:

 

Jsou americké postupy jiné než u nás?

Amíci dávají psy nejprve na rok do rodin na socializaci. Zvyknou si tak na lidi, na děti, nebojí se chodit po různých druzích podlah. A také nepřijdou o své mládí. Pokud se nechovají, jak je potřeba, tak je nezatratí a používají je na jiné činnosti. Třeba je poskytnou organizacím pro nevidomé. Nemají vlastně žádný ztráty.

Nevadilo, že jste do té doby neměl s podobným výcvikem žádné zkušenosti?

Bylo nás tam z České republiky osm. Jeden z instruktorů mi řekl, že má nezkušenost bude spíše výhoda, nebudu deformovaný. Dostali jsme psy, co vtisky na výbušniny už měli. Naším úkolem bylo je docvičit.

Tak to mě opravdu zajímá. Viděl jsem u nás ve škole psa vycvičeného na hledání drog. Byl dost dobrý. Existuje mýtus, že takový pes je na drogách závislý, proto je tak dobře a rychle najde.

To je opravdu hloupost. Jak by se nutil jíst výbušniny? Třeba Tony byl naučený na jídlo. Den co den se psovi dává čuchat Semtex, hraje se s ním, dostává odměny v podobě jídla.

Jaká je životnost takových psů?

Většinou se vyřazují po deseti, jedenácti letech. Makají ve dne, v noci, v zimě, v létě. Pak vydrží většinou ještě kolem dvou let. Většinou si je berou psovodi nebo se dávají starým lidem na hlídání zahrady. Německý ovčák má výhodu, že poměrně dobře snáší změnu pánů.

Proč jste od policie odešel?

Otec je jedním z majitelů této agentury a já mu slíbil, že sem časem přijdu. Zatím jsou podobné agentury občanskými sdruženími, ale od roku 2012 budou muset mít atest a já mám nejvyšší vzdělání, které může kynolog mít. Jsem zde od prvního září a hned jsem si udělal kontrolu našich deseti psů.

Jméno Václava Fořtíka se už novinami kdysi mihlo. V roce 2008 i-noviny napsaly: Také v letošním roce se udělovala cena za mimořádný lidský čin. „Poslední dnes nominovanou osobností je člověk, o kterém bych bez patosu v hlase mohla říci – tohle je náš hrdina všedních dnů. Jmenuje se Václav Fořtík a dnes bych mu chtěla předat červenou křišťálovou plastiku udělovanou za hrdinství, za lidský přístup a empatii,“ řekla starostka Hana Moudrá.  Pan Fořtík již  22 let pracuje jako psovod ozbrojené složky u Policie ČR. Je vrchním inspektorem a vedoucím skupiny českolipské služební kynologie a za své pracovní výsledky byl již dvakrát  oficiálně vyznamenán. Jako zkušený psovod už nejednou doslova zachránil život nemohoucím, nemocným či zraněným lidem. Takto byla např. nalezena a zachráněna starší paní ze Svárova, která trpěla roztroušenou sklerózou a byla po několika hodinách nalezena v lese. Pan Fořtík bez sebemenšího zaváhání pomohl i starému pánovi,  jenž byl  v bezvědomí na chodníku v České Lípě na Děčínské ulici. Poslední záchrannou akcí pana Fořtíka byl požár pole u Jestřebí. Do hodně nepříjemných problémů s ohněm se tam dostal řidič kombajnu. Jenom díky panu Fořtíkovi, který sám o sobě tvrdí, že je optimista a vždy doufá v dobrý konec, nedošlo k nejhoršímu a celý příběh dobře dopadl.

Vy ale nejste jen oceněným, vy jste na Cenu starostky i navrhoval.

Ano. Jaroslava Brože. Je to také kynolog a dostal cenu rok po mně. Zachránil chlapa, co se doma pohádal s manželkou a odešel se do lesa oběsit. Vždycky jsem chlapům říkal, že musí mít u sebe nůž. To toho chlapa zachránilo, protože Jarda, hned jak skočil, přeřízl provaz a začal ho resuscitovat. No a dneska žije.

Náš seriál se jmenuje Štafeta. Už víte, že po vás budu chtít jméno někoho, koho bych mohl vyzpovídat příště. Nejlépe z jiného oboru.

Pošlu vás jinam, ale vezmu to přes psy. Jejich velkým znalcem je pan Ervín Ledvinka. Ale zajímá se spíše o psy lovecké. Naleznete ho v Beškově, kousek od Dubé.

Pan Fořtík mi slíbil několik fotografií, ale do vydání tohoto dílu se nám nepodařilo sejít. Řešil zrovna kriminální případ, který se ho osobně velmi dotýkal (a nechtěl, abych o něm psal více). I z telefonátů bylo zřejmé, jak hodně velkou prioritou pro něj kauza je, v porovnání s tímto rozhovorem. Na netu jsem jeho fotografii nalezl aspoň v Českolipském deníku – přebírá na ni zmiňované ocenění od starostky (druhý zleva).