Štafeta: Karel Kahan (první část)

V minulém díle Štafety jsem slíbil, že opustíme ty, kteří pracují se sklem. Jan-Joop Ruisch mě vyslal za bývalým primářem českolipského oddělení ORL Karlem Kahanem, který mu umožnil mezi skláře zapadnout.

 

Jak jste se vůbec s Janem–Joopem seznámil?

 

Asi v roce 1987 mi zatelefonoval známý Čech, který tou dobou dělal ředitele University v Utrechtu. Potřeboval zprostředkovat stáž několika holandským studentům v českých sklárnách. Krátce nato se zde konalo mezinárodní symposium IGS, takže nebyl problém naši soukromou delegaci včlenit do rodiny sklářů, ať již cestou oficiální přes Crystalex, nebo neoficiální přes šenovské Lustry, sklárnu v Chřibské, inženýra Starostu a jiné osobnosti. Přijeli první dva studenti, pak další a další, má manželka Darinka je vozila po sklárnách i malířích a sklářích. A vždy, když přijeli, byly to nekonečné večery a noci. Dva z nich se tady dokonce oženili a usadili. Jedním z nich je Jan-Joop. Holanďané jsou skvělí lidé, velmi tolerantní, přizpůsobiví, velkorysí - i když sami o sobě vyprávějí vtipy o lakotě. Vozili nám ovoce, které jsme tehdy ani neuměli pojmenovat.

V 90. letech pořádala SPŠS Kamenický Šenov školní výlet do německých skláren, mimo jiné do Reinbachu, kde žijí odsunutí skláři ze Šenova. A dále do Holandska třeba do Naardenu, k hrobu Jana Amose Komenského, po muzeích holandských mistrů a podobně. Jan-Joop Ruisch tehdy zařídil ubytování pro 50 žáků zdarma v Utrechtu. Z dětí jsou dnes vesměs uznávaní skláři a na tento výlet dosud vzpomínají s láskou. Jan-Joop umí dnes česky lépe než leckterý jeho český vrstevník.

 

Zmínil jste, že jste si některé předchozí díly Štafety přečetl. Znáte některé vaše předchůdce?

 

Život v Novém Boru je specifický jednak koncentrací sklářů a mistrů navazujících řemesel a umění a také sportovci odchovanými horami, tedy hlavně horolezci. Všem těmto přátelům a spoluobčanům jsem nikdy dost nepoděkoval za pomoc v různých životních situacích. Hlavně za to, že mne „nesportovce" donutili k pohybu a poznávání. Sportovci a trempové mne brali do skutečných hor (Kavkaz, Triglav, Nepál) na kola, či spravili střechu. Ale k otázce - u Rolika Schöwalda jsem v DÜRNAU několikrát "bivakoval". O Rybovi (Josefu Rybičkovi) ani nemluvě…

 

Máme jedno společné - chtěli jsme být hajní, ale místo toho jsme si nakonec vyzkoušeli ještě před studiem vysoké školy i během něho několik zajímavých profesí. Prozraďte mi, co jste všechno dělal, než jste se stal lékařem?

 

Po debaklu na přijímacích zkouškách na lesnickou fakultu jsem, i s ohledem na původní motivaci, pracoval půl roku v zoo jako ošetřovatel zubrů, bizonů, velbloudů, zeber, ovcí. Měl jsem v plánu podat další rok přihlášku na veterinární medicínu. Mezitím mne maminka lékařka přemluvila a od veterinární k humánní medicíně byl jen krok. Nastoupil jsem tedy do nultého ročníku lékařské fakulty. Připomínám, že tenkrát, když jste „projel“ jedny přijímací zkoušky, měl jste šanci zase až za rok. V nuláku jsem dělal zřízence, saniťáka, poslíčka atp. Pak už během přerušovaných studií laboranta na patologii, noční sestřičku - fakultní nemocnice měla nedostatek sester, tak brigádnicky zaměstnávala i mediky po 3. ročníku. K vylepšení kapesného jsme také s první manželkou vzali domovnictví dvou Vinohradských činžáků. Jeden z nás hrabal zasněžené chodníky, druhý mu při tom předčítal kapitoly z anatomie. U mytí schodů to tak nešlo.

 

Když jsem se na vás ptal, tak vás většina lidí znala jako primáře na ORL. Tento obor měl na Českolipsku slušnou pověst a vy byste mi mohl prozradit, jak vůbec ORL zde na severu zakotvila.

 

Obor ORL zde založil a rozvinul primář MUDr. Jaroslav Šusta asi roku 1963 v novoborské nemocnici. V době její rekonstrukce sídlilo ORL oddělení dokonce asi dva roky ve cvikovské dětské léčebně. Na svou dobu a „malé poměry“ používal některých progresivních metod – bronchoskopii, kterou zde tehdy nedělali ani plicaři, nebo mikroskopickou hrtanovou chirurgii. Zanechal zde dobrou stopu. Z jeho žáků zde v okrese kromě mne vlastně stále působí: MUDr. Ladislav Kočička, MUDr. Jaroslav Smělý a MUDr. Jiří Kocián.

Oddělení se v roce 1981 přestěhovalo do nové českolipské nemocnice. Zrušeno bylo rozhodnutím úředníků v kravatách v roce 2006. Od té doby léčíme ambulantně i ty pacienty, kteří by dřív skončili na lůžku (abscesy, flegmony, krvácení), těžší případy a plánované operace musí jezdit do Liberce, Děčína, Mladé Boleslavi.

 

Asi jdete ve více věcech proti proudu. Snem řady mých studentů je pracovat v budoucnu v Praze, vy jste rodilý Pražák a nabral jste opačný směr. Jak jste se do Nového Boru dostal?

 

Má první manželka Hanka měla v České Lípě sestřenici, která nás ubytovala již jako mediky během prázdninové praxe. Příroda i město (tehdy ještě bez uranových sídlišť) se nám zalíbilo a tehdejší ředitel OÚNZ nám dokonce nechal možnost výběru oboru. První tři roky jsem pracoval na chirurgii Česká Lípa, pak mne oslovil zmíněný primář Šusta. Chirurgie byla krásná, ale vyčerpávající. Uvedla mne do ní Dr. Jana Musilová, pak, již nežijící, Dr. Ota Cícha, dále prim. Dr. J.Hrubý a další kolegové.

 

Při čtení vašeho životopisu mě zaujali i vaši rodiče, zejména otec. Vyprávěl vám, jak se dostal do Svobodovy armády?

 

Utekl ve svých devatenácti letech, v roce 1938, z Mukačeva do SSSR. Naštěstí tehdy ještě nehrozil gulag jako pozdějším běžencům po paktu Ribbentrop - Molotov. Pracoval v Sovchozu a po založení I. Československé jednotky v Buzuluku se přihlásil jako dobrovolník, byl automatčík, pak průzkumník pěchoty. Raněn u Dukly.

 

Proč byl nakonec vězněn a jak dlouho?

 

Jako jiní nepohodlní zahraniční vojáci byl obviněn ze špionáže a velezrady, za což tehdy existoval jediný trest. Domnívám se, že skutečným důvodem perzekuce byla jeho spolupráce s Antonínem Sochorem při výcviku dobrovolníků pro právě vzniklý Izrael v roce 1948, tehdy ještě na příkaz „Moskvy“. Po změně sovětského kurzu vůči Izraeli zde sovětští poradci „zahlazovali stopy“. Smrt Antonína Sochora, respektive vyšetřování autohavárie u Mimoně je dodnes obestřena mlhou.

Otec souzen nebyl, dva roky strávil ve vyšetřovací vazbě. Byl dost tvrdý člověk, věděl, že se nesmí přiznat ke smyšleným obviněním. Prokoukl vyšetřovací metody, kdy se obvinění učili svá přiznání nazpaměť a při každém výslechu po dlouhé měsíce je byli nuceni opakovat. Když udělali chybu ve slovosledu, byli mučeni. Jednoho spoluvězně přesvědčil, aby svá doznání odvolal, a tím mu fakticky zachránil život. Ostatní z jeho skupiny byli pověšeni. Věděl, že jakmile zemřel Stalin, budou propuštěni. Pak pracoval jako zámečník, pomocný úředník, ekonom. V 60. letech měl koníčka: chodil po archivech a publikoval dosud neznámé věci o nekomunistickém protinacistickém odboji, mimo jiné tak vznikl seriál „Trojský kůň“ v časopisu Signál.