Když byly ty prázdniny, vydal jsem se ještě na jeden cik cak výlet Českolipskem. Pravidla cik cak výletu naleznete zde.
Nikdo nikam zrovna v tom nečase nejel, tak jsem vzal zavděk Českými dráhami. V deset hodin jsem vystoupil v Mimoni na nádraží, zapnul přístroj a zjistil, že mým prvním cílem je viadukt, který většinou bez povšimnutí podjíždím a po kterém pokračoval „můj“ vlak libereckým směrem. Železniční most se začal stavět předposlední rok 19. století a ani ne rok na to už procházel zátěžovou zkouškou. Neuvěřitelné. A to se začalo stavět v tom samém roce, co se rozhodlo o napojení Mimoně na libereckou trať.
Trasu jsem našel snadno a jediné, co mi dělalo problémy, bylo náledí. Dávat si ruce do kapes zavánělo úrazem. Z počátku lov odsýpal, protože o čtyři sta metrů dále jsem narazil na kalvárii. Na chvíli jsem se posadil a uvažoval, jak to zde vypadalo v době, kdy se viadukt stavěl. Kopec byl asi holý, aby bylo na kříž vidět z města. Chodili sem poutníci od nedalekého Božího hrobu. Člověk musí v té dnešní Mimoni hledat střípky minulosti, aby mu stále nepřipadala jako šedá díra na půl cesty mezi Lípou a Mnichovým Hradištěm.
V tomto sektoru jsem ještě našel dvě krabičky určené především dětem, vždyť také jedna byla plná plyšáků a jiné havěti. Pak už jsem se vypravil přes most na druhou stranu Ploučnice, protože jako další nejbližší se mi ukázala keška v bažinách mezi Mimoní a Novinami. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že mapě se musí přece jen trochu věřit a že ty bažiny rovnou za šipkou neprojdu. Obešel jsem tedy koupaliště a po pěkné polní cestě pokračoval na sever.
Keš byla u prvního ze tří řopíku, které jsem tento den navštívil. A opět jsem si představoval, jak to zde vypadalo před více než půlstoletím. Vždyť dnes je bunkr schovaný za hradbou olší a jiných dřevin, kterým se daří ve zdejších močálech. Obránci museli mířit na nějakou silnici.
Nechtělo se mi vracet na cestu, tak jsem pokračoval podél skal a po okraji tůní, až jsem nalezl skalní obydlí a taky studnu, na jejíž dno nedosvítila ani moje baterka. Po odlovu dalšího řopíku jsem zamířil nejprve k Ploučnici a pak zase zpět na úpatí Ralska. Objevil jsem největší skvost výpravy – starou vodárnu. Její fotku jsem použil jako fotografii dne a myslím si to samé jako pan Chot – zvláštní, jak naši předci dokázali vyšperkovat i čistě funkční objekty. Zajímavý byl i prostor vodojemu pod stavbou, vzít tam děti, tak asi není problém ztratit je někde pod zemí.
Pro běžného turistu nelogicky jsem se zase vrátil směrem k Vranovu, abych se vyšplhal k dalšímu řopíku. I ten je nyní zarostlý tak, že není jasné, který prostor měla posádka postřelovat.
A zase zpět do Novin, tentokrát jsem se už nebál vzít to lesem, trochu jsem pochopil systém lesních cest. Přesto jsem nakonec na jednom místě byl třikrát. Zastavil jsem se ještě jednou u Ploučnice a na závěr se vydal k další ze tří zdejších vodáren – tentokrát na úpatí kopce Lipka. Zde už ani nebylo co fotit, navíc byl terén podmáčen a byl jsem rád, že jsem se k cíli dopravil jakžtakž suchou nohou. Opravdu jakž takž – mé už dvakrát lepené pohorky evidentně dosloužily.
Začalo se stmívat, takže jsem si do GPS nastavil nejbližší železniční stanici – opět Velký Grunov jako minule. Cvičně jsem zkusil, která nejbližší keš by to byla tentokrát – na to už jsem fakt neměl. Vzdálená čtyři a půl kilometru a na vrcholu Tlustce. Tam někdy jindy.
Na vlak jsem musel půl hodiny čekat, tak jsem pobíhal po přístupové cestě, abych nezmrzl a také zaokrouhlil počet našlapaných kilometrů na dvacet.
Průvodčí tentokrát přišel, takže jsem nebyl tak finančně úspěšný jako minule. Byl to teprve třetí člověk, se kterým jsem za celý výlet promluvil. Při cestě do Mimoně jsem prohodil pár slov se ženou, která vysvětlovala svému asi osmiletému vnoučkovi, co je to maturita. No, prostě jsem to nevydržel se nevyjádřit. Pak jsme se pozdravili s cyklistou v Novinách. Někdy je fajn s nikým celý den nemluvit a jen tak si rozjímat a nasávat atmosféru.
Zájemcům opět nabízím mapku a statistiky své pouti.