Ať už pojedeme vlakem anebo autem, objevíme ukazatele s nápisem Tierpark na každém druhém sloupu v Žitavě, a tak nehrozí, že bychom zabloudili.
Hrozbou není ani cena: dospělí zaplatí 2,5 eura, děti 1,5. V nabídce je samozřejmě i rodinné vstupné ve výši šesti euro - ale pozor: jak mi sdělila paní na pokladně, typická německá rodina má v současnosti jen jedno dítě, a tak pokud máte dětí více, musíte si za každé další jedno euro připlatit. Shrnuto, podtrženo, zaplatil jsem za sebe, manželku a dvě děti sedm euro. (To jen pro ty, co nechtěli počítat sami.)
Co se týká vybavenosti suvenýry, doprovodnými službami a vzhlednosti celého areálu, skoro bych řekl, že do zoologických zahrad se v Česku investuje více. Ale nevadí, snad litovat nebudeme. Už kvůli tomu, že v Liberci, Praze či Děčíně jsme zoologickou viděli aspoň desetkrát, ale tady jsme ještě nebyli.
Ptáky v kleci zrovna nemusím, ale voliéra hned za pokladnou mě nadchla. Může se totiž přímo do ní. Jakmile za mnou vrzla dvířka, vyřítili se z děr korely a alexandři, zřejmě čekali nějakou dobrotu. Uvnitř je i lavička, a tak lze posvačit za křiku exotického ptactva. Jen bacha, výkaly pestrobarevných opeřenců mají úplně stejnou barvu a konzistenci jako výkaly nevýrazných českolipských vrabců či holubů.
Dalším vrcholem návštěvy je výběh domácího zvířectva. Zatímco ovce, osel i kozy nás ignorují a při hlazení nehnou ani pověstnou brvou, prase se chce přátelit. Mě překvapilo, že vlna ovcí je tak hustá, že se dá jen stěží dosáhnout na samotnou pokožku.
A to už jsme u morčat. Ideální zvíře pro kurz sexuální výchovy. Samičky žerou, zatímco samečci vesele poskakují natěsnáni za jejich zády. Mezi nimi spousta potomků různých barev a délek chlupů. Pochybuji o genialitě Mendela. Proč si ke svým objevům v oblasti genetiky vybral tak nudný hrách, když s morčaty je daleko větší sranda?
Nosálové. Mají sice svůj výběh, ale po lanech přelézají na stromy na protější straně cesty. I o nich platí, že si tu a tam uleví na návštěvníky.
K přímému kontaktu se zvířaty může dojít i v teráriích. Fotíme si v poklidu jedovatou dendrobatku a najednou hup a jedna z žab sedí vedle nás. Jen by mě zajímalo, jestli se totéž může přihodit i se sklípkanem.
Doposud jsme se pohybovali jen asi sto metrů od vchodu. Zamíříme-li do vzdálenějších sektorů parku, objevíme výry velké, dravce, kterého jsem neidentifikoval, lamy lačnící po lidské náklonnosti či obrovitého krocana, jehož portréty jsem zaplnil největší část své paměťové karty.
Pro někoho je vrcholným zážitkem, že může být v jednom výběhu s klokany, pro jiného zase miniobora se srnci, muflony a daňky (k nim se nesmí v době říje, kdy nevidí, neslyší a ... však víte).
Přemýšlím, na co jsem zapomněl: na rysa a několik dalších zvířat, venkovní akvárium plné starých bot, telefon z kmene stromu a prolézačky.
Do konce října je tierpark otevřen do osmnácti hodin, od listopadu do půl čtvrté. Pokud vládnete němčinou, můžete další informace získat zde.