Už před čtrnácti dny jsem v rozhovoru s Petrem Menšem prozradil, že ještě nějaký čas zůstaneme u výtvarného umění. Anna Leschingerová studuje Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a ráda by se věnovala malbě.
Pro mě je to trochu řehole, protože jsem výtvarným uměním takřka nepolíbený. Pověz mi na úvod, jak jsi přišla na to, že tebe výtvarná múza políbí.
Popravdě si myslím, že mě žádna múza snad ani nepolíbila, jde spíš o to, že jsem od malička k výtvarnu směřovala. Je to pro mě plynulý proces, moje malá evoluce. Pokud už ke mně ale někdy múza přišla, byli to ve skutečnosti lidé, kteří mi umění přiblížili a o kousek víc mi otevřeli oči.
No, dobře, ale musel přijít okamžik, kdy ti bylo jasné, že umíš něco, co jiní neumějí. Já třeba hrozně toužil, abych si mohl do deníku kreslit obrázky, ale záhy mi došlo, že to prostě nejde. Nedokážu obrázkem zachytit skoro nic, možná zkumavku, ale i ta studentům vždy připomíná všechno možný, jen ne to, co má.
Snad všechny malé děti rády kreslí a malují. Některým se ale stane, že jim to vydrží až do dospělosti. Postupně zjišťují, že bez svého dvojrozměrného světa už nechtějí být.
Já musel :o)))
To je fakt, někomu to jde líp, někomu hůř. Ale pokud jde o techniku, je to prostě řemeslo, věc cviku, myslím, že se to dá naučit. Ale určitě ne každému snadno. Nepostradatelná je hlavně invence.
Předpokládám, že v ten správný okamžik to v tobě někdo odhalil. Už ve školce nebo až na základce?
Určitě jsem se neprojevovala nijak výjimečně nadaně, ale vždycky mi zobrazování celkem dobře šlo. V období základky mi byla skvělou učitelkou paní Olga Svatošová. Ukázala mi, že když maluji portrét člověka, jeho tvář přece nemusí mít barvu pleti. Může být zeleno-modro-oranžová. To bylo určitě zásadní. Najednou jsem mohla malovat jakkoliv. Ukázala mi svobodu barev, a to byl parádní objev.
Když ses musela rozhodnout, co dělat po základce, šlo o velké dilema, nebo už jsi byla rozhodnutá dlouho?
Na základce jsem si vytvořila plán, že budu jednou studovat na vysoké škole uměleckoprůmyslové. To se mi vydařilo. Se střední to bylo taky celkem jednoduché. Nejlepší výtvarná škola široko daleko byla a je SUPŠS v Kamenickém Šenově. Tak jsem měla možnost se učit.
Já moc nevím, co si o škole v Šenově myslet. Z jedné strany mě bombardují krajští úředníci a z druhé strany ředitel dosti protichůdnými tiskovými zprávami. Ty jsi tam čtyři roky byla. Můžeš mi o ní říct něco ze svého pohledu?
Školu v Šenově jsem si stihla za ty čtyři roky dost oblíbit. Protože je to malá škola, necítila jsem se v ní jako v instituci, ale jako v jedné velké rodině. Jedno vím jistě - vždycky na škole učili skvělí a zdatní umělci, kteří nadšeně um předávají dál. To, že je málo dětí, a z toho mála je jich dost nenadšených cokoli tvořit, je ale další věc. Myslím, že jsou to pak samotní studenti, kteří škole sem tam nedělají zrovna nejlepší reklamu. Škola v Šenově je plná skvělých pedagogů, kteří se rozhodně snaží žáky nadchnout. A to bylo pro mě zásadní, proto ŠUPŠS považuju za fakt dobrou školu. Když má člověk o věc zájem, může se toho určitě naučit spousty.
To je asi od studentky drsné sdělení, ale je fakt, že jsem to slyšel z více stran. Nadaných se prostě nedostává. Co Umprum? Za mě to byla hodně prestižní škola, na kterou se dostávali jen ti nejlepší z nejlepších, často na poněkolikáté. Drží si svou úroveň anebo ta padá stejně jako na naprosté většině škol v Česku?
Umprum je dost zajímavá škola. Občas, když do ní přicházím, cítím se, jako kdybych vstupovala do jiné galaxie ´vmáčknuté´ do středu Prahy. Neodvážím se nějak moc srovnávat třeba s minulými generacemi studentů, úroveň se ale podle mého drží. Na školu je stále problém se dostat, mně to taky dalo pořádně zabrat. Tím, že se z mnoha lidí vybere jen pár (cca 3 lidi z padesáti), si svým způsobem sama škola zajišťuje, aby úroveň tak rychle neklesala.
Měla jsi nějakou náhradní variantu?
To ne, byl to jasnej plán. Hlásila jsem se ale i na AVU, kam mě nepřijali. Spíš, než vymýšlet náhradní variantu, bylo důležitější pořádně se připravit, aby náhradní možnost ani nebyla zapotřebí. Kéž by mi toto přesvědčení zůstalo i do budoucnosti.
Předpokládám, že už se nějak specializuješ.
Jsem na katedře užitého umění, ale stejně pořád tíhnu k malbě a vypadá to, že se k ní pokusím přiblížit ještě víc, a to nejprve stáží v atelieru malby. Takže oficielně to s tím oborem trochu hapruje, ale rozhodně vím, kam chci směřovat. Je skvělý, že si člověk na škole může vyzkoušet od každého něco, od ilustrace až po design.
Teď jsem si prohlédl tvé první dva obrázky. Proboha, to je temný, obzvlášť ten Prenatál. Působivé, pro mě nepochopitelné, páč bych to nedokázal podobně ani vyfotit. Nemáš někdy depky, když si své věci prohlížíš?
Jo, pošlu i nějaké veselejší věci, tohle jsem si spíš neuvědomila, že jsou oba takový depkózní.
S malíři se moc nekamarádím, ale znám pár spisovatelů. A to je někdy fakt diagnóza. Sebestřední, podivínští, no nechci to přehnat, abych se měl s kým bavit. Předpokládám, že podobní budou i výtvarníci. Jak to zvládáš ty mezi "normálními" vrstevníky?
Na škole se rozhodně najde spousta naprosto úžasných bláznů a mnohdy už bych je ani nekategorizovala jako lidské bytosti.
No právě, mluvil jsem o "normálních" :o)
Musím ale říct, že jsem doteď měla se spolužáky jen samé dobré zkušenosti. S těmihle ´normálními´ lidmi je občas těžké komunikovat, ale když člověk trochu dekóduje jejich řeč, pak je to super. Když přijde spolužák do školy a nadšeně mi začne vyprávět o včerejším setkání s mimozemskou posádkou (a to fakt), tak si musím oddychnout, že jsem na téhle škole, a můžu se pořád a pořád divit. Já se totiž dost ráda divím. A bůh miluje blázny.
To mi teda pověz, co tě ještě v poslední době udivilo.
Toho je stále spousty. Naposled, když jsem jela z Prahy domů do Cvikova, nad Mělníkem se vznášely tři neskutečně obrovské barokní mraky, které vykvétaly z vysokých komínů tamní ´továrny na mráčky´. Bylo to na jednu stranu děsivé, na druhou ale vizuálně krásná věc.
Hele a co chlapi? My jsme většinou takový přízemní. Myslíš, že budeš muset hledat kluka na škole? Nějaký dělňas od soustruhu by se časem asi pomátl :o)
Chlapi a přízemní? Musím říct, že když už na škole potkám fakt blázna, většinou je mužského rodu.
A je použitelný?
Chlap umělec? Až na světlé výjimky je to většinou nepoužitelnost sama.
Raději toho necháme, ať nesklouzneme. Jak si představuješ budoucnost? Budeš malířka?
To nevím, ale pokud vydržím makat, věřím, že přijdu na to, co má být mým povoláním. Malby se ale určitě hodlám držet jako klíště. Sama sebe překvapuju, jak z roku na rok vidím věci jinak. Čas a zkušenost spolu stále vytvářejí nové ´příchutě´. A já si budoucnost představuju jen a jen dobře. Ještě aby ne, v jednadvaceti, s hlavou plnou krásných a mnohdy možná i naivních ideálů, které by mi leckterý regulérní dospělák mohl závidět.
A už máš rozmyšleno, komu předat štafetu?
Přemýšlela jsem nad skvělým člověkem - Rudolfem Repkou. Je knězem ve zdejší farnosti.
Aničku jsem ještě před rozhovorem požádal, aby mi o sobě něco napsala … (upraveno)
Anna Leschingerová (*1989), studentka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bydliště Cvikov
K výtvarničině jsem poprvé přivoněla na základní škole a to díky paní Olze Svatošové, která mě učila vnímat barvu a přemýšlet v obrazech. To byly moje první kontakty s malbou a kresbou. Studium Střední školy v Kamenickém Šenově mi pak nabídlo skvělou výtvarnou průpravu - a to hlavně díky panu profesorovi Petru Menšovi. Dění v ploše se mi otevíralo čím dál tím víc, a začala to pro mě být pěkná kovbojka. Rozhodně jsem chtěla v tomhle dobrodružství pokračovat. Učila jsem se realismu, který ve mně utkvěl a dodneška tíhnu k figurativnímu zobrazování. Figurální malba je pro mě nejlepší způsob, jak ´mluvit´. Udivuje mě lidská bytost, její vnitřní dění a možnost tyhle věci uchopit. Jsem v podstatě takový pozorovatel a obdivovatel toho, co jsme nebo čím můžeme být. V druhém člověku mnohdy vidím odraz vlastního subjektu, což mi napomáhá k vnitřní orientaci - rozšiřování nebo naopak vymezování ´vnitřního obzoru´. Ráda bych se naučila tenhle způsob vidění zprostředkovat a nabídnout tak dalším pozorovatelům možnost zpětného pohledu. Nemůžu se ubránit radosti z faktu, že jsme ´jednoho druhu´a máme schopnost to s plným vědomím sdílet.
13. ledna 2014 byly na přání autorky smazány ukázky její tvorby.