Už jsme si pomalu zvykli, že na začátku září, na konci června a v předvolebních časech všichni politici prohlašují, jak je školství prioritou. Všichni mu rozumí (do školy přece chodil každý), všichni vědí, že je potřeba se o něj starat. A pak často je ticho, protože se „jenom“ učí, na stránky se ještě dostanou úspěchy žáků. Česká škola je však nemocná a problémy dlouhodobé. Řadě škol se nedostávají provozní prostředky a každoroční zvyšování cen energií zmenšuje možnosti provozu třeba počítačových učeben. Již teď dostávají školy zvýšené sazebníky na blížící se zvýšení cen plynu a pro některé to bude obtížné splnit, protože prostě přidělený rozpočet s tím nepočítal. Podobně je to s investicemi. Ušetřte energie tím, že zateplíte školu a namontujete jiné ventily! Kde však na to vzít, když většina obcí zápasí s vlastním rozpočtem a náklady jsou veliké.
Navíc v letošním roce byly poníženy ještě takzvané ostatní neinvestiční náklady ve školách. V celém státě o půl miliardy, v Libereckém kraji chybí více než padesát milionů. Za tuto položku školy nakupují učebnice, pomůcky. Zvláště pro malé školy, a těch je v našem kraji většina, to je doslova průšvih. Tento stát by si měl skutečně uvědomit svoje priority, nebo směřujeme k tomu, jak to je v některých anglosaských zemích, že veřejné školství bude jen živořit, a pokud budete chtít dát svému potomkovi kvalitní vzdělání, tak si budete muset zaplatit prestižní soukromou školu, kde budou kvalitní (samozřejmě to znamená dobře zaplacení) učitelé a kvalitní vybavení, pořízené ze školného. Pokud se ještě týká ekonomických problémů, je pravdou, že do vzdělávání přitékají peníze z EU. Většina však přes soukromé agentury, protože obce a kraje je prostě pro svoje zařízení je neumějí získat a radši tento tok předávají soukromým agenturám, které mají lidi, kteří se věnují pouze takovýmto aktivitám, a tyto firmy na tom náležitě profitují.
Dalším balíkem problémů ve školství je postavení učitele a jeho legislativní ochrana. Učitelé jsou téměř každodenně slovně napadáni ze strany žáků. Přál bych každému strávit jeden den ve speciální škole nebo v učňovském zařízení či ve vyšších ročnících základní školy. Znám případy, kdy byli učitelé i fyzicky napadáni a šikanování. Jak se dnes může „bránit“ učitel?
Soustava napomenutí a důtek je většině žáků - a třeba říci i rodičům - „šumafuk“. A protože je chování žáků výsledkem výchovy v rodině, pokud si něco takového učitel dovolí, přijde si to s ním vyříkat ještě rodič a znám ředitele, kteří doslova museli chránit svého učitele před fyzickým napadením. Učitelé muži se tak bojí zůstat osamoceni se žákyní v kabinetě, aby nebyli obviněni z obtěžování, učitelky proto, že by mohly přijít k úrazu. Oba dva případy jsem si nevymyslel, ale jsou z reality a diví se někdo, že v tak velkém každodenním stresu to někdo nezvládne, jako například pan ředitel v Železném Brodě?
Odpovědnost ředitele školy a učitele je obrovská i při školních akcích. Tam zodpovídáte za děti dvacet čtyři hodin, všichni přece chceme, aby se vrátily v pořádku. Období výletů, exkurzí a týdenních kurzů tak často patří k nejvíce stresovým situacím. Nedivím se tak některým starším kolegům, že tyto akce vzdali. Mohl bych pokračovat tím, jak velkým problémem se stává šikana mezi žáky, pití alkoholu a kouření, jak se žáci mezi sebou okrádají, jak obrovsky narůstá absence atd., ale řekl bych, že právě postavení „rohožky“, o kterou se může kdokoliv otřít a která může za všechno, trápí českého učitele nejvíc.
A platy? Škoda slov, hází se procenty, ale ve většině škol neviděli učitelé a další zaměstnanci ani korunu navíc a byl jsem u toho, když odpovědný úředník Libereckého kraje říkal, že bude, vzhledem ke klesajícímu počtu žáků, obtížné udržet loňskou výši odměňování za práci. Učí učitel méně nebo hůře, má-li ve třídě menší počet studentů? Navíc peníze mají být letos i příští rok, tedy pokud nějaké uvidíme, rozděleny jen „dobrým“ učitelům. Jak obtížně je to měřitelné kritérium, to snad pochopí každý, i když neříkám, že mezi učiteli nejsou rozdíly, ale páky na jejich ocenění jsou už dnes. Proč se ale rozdílně neoceňují poslanci, senátoři, právě mezi nimi jsou viditelné a změřitelné odlišnosti.
Jednu věc bych však ještě připomněl, a to jsou platy nepedagogických pracovníků (účetních, hospodářek, školníků, kuchařek, uklízeček atd.) Ty se v tomto rezortu opravdu potácejí na hranici minima a pro mnohé by snad bylo jednodušší brát sociální dávky než dennodenně pracovat. Navíc třeba účetní na krajském úřadu bere ze zákona o třicet procent více než účetní ve škole. Způsobuje to příplatek státních zaměstnanců, který ve škole není, a tak sehnat dnes tyto pracovníky do škol je opravdu problém.
Pokusil jsem se jenom nastínit, co se ve školství děje. Zdaleka to není vše a učitelé to dobře vědí. V mezinárodním srovnávání i přes všechny tyto potíže dosahují čeští studenti nadprůměrných výsledků, kvalita však postupně klesá. Musí dopadnout tento resort skutečně až na samé dno, aby došlo ke zlepšení podmínek jeho existence? O to jde především českým učitelům, když protestují.
Mgr. Jaromír Dvořák, krajský zastupitel za SOS