Pastor Jednoty bratrské Miroslav Boš mě vyslal dovzdělat se v technických oborech. Štafetu předal panu Oldřichu Ročkovi, kterého jsem nalezl v nejvyšším patře základní umělecké školy v České Lípě.
„Ne, ne, zase z až tak vzdálených oborů nejsme. Pan Boš hledá něco tam nahoře, my zase třeba děláme echo od měsíce,“ vysvětlil mi pan Roček, že vlastně vše souvisí se vším. Následoval jeden z mnoha mnou nepochopených výkladů. Došlo mi, že zdejší radioamatéři vyšlou signál, ten se odrazí od měsíce a na druhé straně polokoule ho zachytí. Pojďme však na začátek našeho setkání.
Dohodli jsme se telefonicky. Zavolal jsem cestou z práce a prakticky rovnou zamířil do ZUŠky. Výtahem jsem vyjel do čtvrtého patra a chvíli čekal. Po vstupu do království ZÚ rádio mě nejprve nadchl výhled na město. Zatímco já se kochal radnicí a střechami budov, Oldřich Roček mi popisoval antény na sousední škole v ulici Pátově. Jako totálního technického antitalenta mě ale potěšila i výstavka starých rádií a vůbec ta směsice drátů a dalších věcí, které neumím pojmenovat, v jeho současném hnízdě v bývalém srdci Lidových milicí.
„To je rádio z roku 1921. Chtěl bych ho zprovoznit,“ upozornil mě na jeden obzvlášť povedený kousek předválečné techniky.
Oldřich Roček se narodil v roce 1946 v Jablonci nad Nisou, ale velkou část života strávil mimo náš region. Jako voják z povolání sloužil v Domažlicích, konkrétně na nejvyšším vrcholu Českého lesa, na Čerchově. Už od páté třídy chodil do domu dětí a mládeže a účastnil se různých technických soutěží. Stejně tak, jako se jich účastní jeho současní svěřenci. Konec konců, tři z nich nám během celého vyprávění dělali společnost. Vyučil se spojařem při okresní správě spojů. Následovala vojenská škola v Martině a stal se z něj specialista. V západních Čechách pracoval s pasivními radiolokátory, s Kopáči, předchůdci později daleko známějších Tamar. Jenže to bylo v době, kdy se o podobných zařízeních nepsalo v novinách.
V roce 1968 mu emigroval bratr a on byl z armády propuštěn. Dostal se do domažlické Delty a při práci studoval na Státním energetickém institutu.
„Byl jsem dobrej,“ prohlásil o sobě sebevědomě. Přesto nebyl za tehdejšího režimu a se škraloupem, který mu zajistit bratr, ideálním občanem.
„Měl jsem dvě děti a oni mi nabídli byt 2+1. V roce 1978 jsem se na to vyprdl a odešel do České Lípy, kde jsme obdrželi úžasný byt na Severu. Začal jsem pracovat jako energetik v ústředních laboratořích uranového průmyslu. Ale čistky mě dostihly i tam, takže jsem nakonec skončil na chemické těžbě. Po roce 1989 jsem se konečně dostal k měření, regulaci a výpočetní technice,“ popsal ve zkratce svůj osud Oldřich Roček.
Spousta problémů ho provázela i při provozování jeho koníčku – radiotechnice. V Domažlicích cvičil brance spojařinu a telegrafii při Svazarmu, aby získal koncesi OK. Ale od zkoušek byl třikrát vyhozen. Jak tvrdí, vždy neuspěl u politických otázek.
„A kdy jste se poprvé spojil?“ zeptal jsem se.
„Už jako malej kluk,“ zvedl se a zavřel dveře do sousední místnosti, abych viděl nápis OK1 OCL. „To je dětská kolektivka při DDM Libertin. Všeobecná výzva, výzva všem, zde stanice OK 1 OCL. Otakar, Cyril, Ludvík. Všeobecná výzva. Přecházím na příjem. To je první relace, kterou se hlásíme.“
Dostalo se mi krátké přednášky o průběhu spojování. Už vím, jak se děkuje za spojení. Taky jsem zjistil, že 99 znamená v radiokomunikaci příkaz ZMIZ! Jako suvenýr jsem si odnesl kartičku, která se posílá do BOXu 69 v Praze a po jejímž potvrzení máte důkaz, že jste se spojili s jiným radioamatérem. Kdo má více kartiček, ten vyhrává. Třeba Diplom osvobození Plzně US Army. Takových diplomů má Oldřich Roček na stěnách několik.
Dá se dnes ještě někde připravit na dráhu radioamatéra?
Existuje škola radioamatérského sportu v Holicích. Pořádají se dva semináře ročně pro maximálně třicet lidí.
Kolik je v Česku stanic?
Odhadem asi padesát tisíc.
A to se dá připojovat kdykoliv anebo je radioamatérům vyhrazený nějaký konkrétní čas?
Jednou měsíčně je provozní aktiv. První týden v červenci bývá polní závod. Vyjede se technikou na kopce. U nás je na Velké Javorské ve staré trafostanici.
Myslíte, že máte tento koníček budoucnost i v době internetu, kdy se může v klidu od počítače spojit doslova každý s každým?
Určitě. Jde například propojit počítač s vysílačkou.
Čím se zabýváte v současnosti?
Teď konkrétně povodní, protože nám vyplavila barák v Bílém Kostele. Jinak jsem v důchodu a dělám čtyři hodiny denně skladníka. A co se týká rádia, tak občas sednu ke krátkým vlnám a udělám fonický spojení. Také mě baví hon na lišku – radioorientační běh. Pořádá se každým rokem ke konci školního roku v Sosnové za autodromem.
Můžete mi popsat hon více?
Lišky jsou radiovysílače, které vysílají signály. Děti je musí ve správném pořadí se sluchátky na uších najít v lese. Zajímavé je, že každá liška vysílá vždy jen minutu a pak se na čtyři odmlčí, takže je to nejen o fyzičce a uších, ale i o strategii.
Poradíte si i s moderní technikou. Třeba s klasickým PC a jeho hardwarem?
Samozřejmě. I tady se ho s dětmi učíme, taky DOS.
Kolik dětí do vašeho kroužku chodí?
Loni jich bylo osm, letos teprve začínáme. Musím mít aspoň pět, aby se otevřel jako zájmový útvar při Libertinu.
Mám takovou tradiční předposlední otázku. Ptám se, na co jsem zapomněl. Na co bych se měl ještě zeptat?
Mě spíše překvapilo, že jste o mém kroužku nevěděl. Asi není ideální propagace. Taky bych chtěl říct, že bych potřeboval pájecí centrum, pájka je základ. Aspoň jedno na každé pracovní místo. Jinak se snažím děcka naučit od všeho trochu. Neštěstím je, když dneska neumí pracovat na počítači, ale chci, aby věděla, kde je fáze, seznámím je s vyhláškou padesát z roku 1978.
Komu předáte štafetu?
Nemám představu. Já mám spíše klapky na uších a věnuji se svému. Ale napadají mě vedoucí rybářského kroužku v Libertinu. Jeden je bankéř a druhý stavitel. Byli jsme společně na táboře v Samopších. Já jim tam připravoval hon na lišku a sám jsem taky rybář.
Oldřich Roček se narodil v roce 1946 v Jablonci nad Nisou, v České Lípě žije od roku 1978. Pracoval nejprve jako voják z povolání v Domažlicích, později v uranovém průmyslu. Celý život se zabývá radioamatérstvím, pod DDM Libertin vede kroužek, který má své sídlo v budově základní umělecké školy.