Více než dva roky jsem žádal Josefa Doškáře o rozhovor. Přes jisté názorové neshody jsem si byl jistý, že jde o člověka zajímavého. Tento názor se mi nakonec potvrdil, strávil jsem v jeho domě čtyři hodiny a nebýt pokročilého času a únavy, mohli jsme si povídat dále. Třeba o cestování, na které vlastně vůbec nedošlo.
Nebudu zastírat, že jsem určité obavy z návštěvy u Doškářů měl. Za ty roky jsme si vyměnili pár hezky ostrých e-mailů, možná i anonymních, případně jsme si ve vzniklé paranoii přisoudili i dopisy, které ani jeden z nás nikdy nenapsal.
Když jsem se k domu na udané adrese dobrodil rozbředlým sněhem, otevřelo se nade mnou okno a Josef Doškář mě pozval nejprve do dvora. V zadním traktu domu má jeho syn malírnu skla. V chodbičce je malá expozice fotografií připomínající hospodaření rodiny Zimlů, která v Novém Boru zpracovávala sklo od počátku minulého století. (Dagmar Zimlová byla více než čtyřicet let manželkou Josefa Doškáře.) Následovala malá exkurze do dílničky provoněné rozpouštědly. Prohlédl jsem si, jak se na sklo nanáší zlato a jak vypadá po vypálení. Také jsem si podal ruku se synem Borisem Doškářem, kterého jsem doposud znal jen z atletických tabulek.
Výstavka fotografií v chodbičce u dílny nebyla jediná. Schodiště zdobí snímky z výstupu na Elbrus či z dalších cest. V malé pracovně mi pak prostřednictvím fotek byla představena rodina samotného Josefa Doškáře. Důležitý pro tento příběh je osud otce. Už v sedmnácti letech se jako sokol zúčastnil bojů s Maďary na Slovensku v rámci tzv. sokolské mobilizace na obranu republiky. Na Slovensku se i oženil s Annou Nagyovou, ale po vzniku samostatné Slovenské republiky (1939) musela rodina prchnout do Čech, do Dolního Bousova, odkud otec pocházel. V roce 1943 se narodil malý Josef. O rok později ho táta vyvezl v kočárku na procházku, když vedle nich zastavilo auto gestapa. Otce si odvezlo a nikdo z rodiny už ho nikdy neviděl. Postupně byl vězněn na Pankráci, ve Valdicích a nakonec v Malé pevnosti v Terezíně. Podezřelý byl ze založení Revolučního národního výboru. Spolupracoval s dvěmi partyzánskými skupinami. Z motáků, které se k rodině z vězení dostaly, se dozvěděli, že tím, kdo ho udal, byl místní učitel. (Josef Doškář řekl jeho jméno, ale nechtěl, abych ho publikoval – zmíněný je doposud v Bousově vnímán jako hrdina). Otec Josef Vojtěch Doškář nebyl odsouzen a konec války ho zastihl v koncentračním táboře Terezín. Pátého května byl tábor osvobozen, jenže to on už byl nakažen tyfem. O deset dnů později zemřel v roudnické nemocnici.
Otec Josefa Doškáře jako dobrovolec na Slovensku
Svatební fotografie rodičů Josefa Doškáře
„Přitom matce přišel dopis, abychom si pro něj přijeli, že je naživu, ale přebírali jsme si ho už v zaletované zinkové rakvi. Pátého května během povstání byl zastřelen i můj bratranec, navíc v koncentračním táboře Mauthausen v roce 1942 zemřel - byl popraven, sťat - i můj strýc,“ popsal Josef Doškář, jak hluboce jeho rodinu zasáhla druhá světová válka. Přesto jsem v jeho slovech nezaslechl nic z té zášti, kterou znají čtenáři i-novin. Během večera zaznělo mnoho německých jmen, mezi nimi i jména těch, které považoval a považuje za přátele. Podle svých slov jen bytostně nesnáší zkreslování událostí v českém pohraničí v roce 1945, zejména pokusy o očišťování bývalých členů NSDAP a SS. Kritizuje i chování některých slovenských politiků. Je velmi citlivý na „údajné zavraždění“ Rastislava Štefánika a Alexandra Dubčeka.
Poslední fotografie s otcem
Fotografie poslaná do vězení
„I na Slovensku jsou silně zkreslovány dějiny. Zejména předválečné období. Bez pomoci české inteligence by se přitom Slovensko nepostavilo na vlastní nohy,“ doplnil Josef Doškář. „Moje matka byla silně věřící, ale když na konci třicátých let slovenští faráři štvali proti Čechům, přestala chodit do kostela. Otec měl sice možnost přijmout po odtržení Slovenska slovenské občanství, ale se souhlasem matky to odmítl. Považoval by to za zradu.“
Pohřeb otce v Dolním Bousově byl symbolický pro celou obec, uložili ho do hrobu k padlým. V prvních poválečných letech byl považován za hrdinu, v listopadu roku 1945 obdržel od prezidenta Beneše in memoriam Československý válečný kříž, po nástupu komunismu vadila jeho četnická minulost.
Dvě starší sestry Josefa Doškáře ještě stihly vystudovat kantořinu a shodou okolností byly obě umístěny do Nového Boru. Josef Doškář kádrově nevyhovoval, takže místo aby se stal rovněž učitelem, jak si přála maminka,vystudoval v Novém Boru SPŠ sklářskou a celý svůj život pracoval ve sklářském průmyslu. Musím podotknout, že když Josef Doškář hovoří o skle, mluví ještě horlivěji než o památníku zastřeleným Němcům. Touto dobou jsem byl u něj již téměř hodinu a o pomníku nepadlo ani slovo.
Už v šestnácti letech si namluvil svou manželku, v osmnácti se oženil a zanedlouho se jim narodila dcera Yvetta. V roce 1964 pak syn Boris.
„Na dnešní dobu jsme byli sociální případ. Brali jsme dohromady 1600 korun. V okrese dostaly tenkrát novomanželskou půjčku tři rodiny a my byli jednou z nich. A to mě čekala vojna,“ připomněl Josef Doškář svou situaci ze začátku šedesátých let. Už u fotografií však zmínil, že díky postavení, které měla rodina manželky už v předválečném Novém Boru, si nikdy nemusel připadat jako náplava. (To je pojem, který jsem několikrát použil ve svých textech pro lidi přistěhované do Sudet z vnitrozemí, mimo jiné se považuji za náplavu i já. Nechápu ten pojem nijak pejorativně.)
Ve sklárnách začal pracovat nejprve v pomocných dělnických profesích. Protože si ještě na průmyslovce udělal tavičský kurz, nastoupil jako tavič do výzkumného ústavu, který se v té době zabýval intenzifikací tavení skla.
„Říká se o vás, že jste byl prvním zaměstnancem v novém sklářském kombinátě?“ připomněl jsem mu jednu z historek, které se o něm tradují.
„Kombinát se rozjížděl v roce 1967. Neřekl bych, že jsem byl prvním, ale patřil jsem mezi prvních pět zaměstnanců.“Postupně pracoval jako tavič, technolog a huťmistr. Po roce 1968 nesměl řídit lidi. Pracoval pouze v technických funkcích. Teprve v roce 1977 se stal vedoucím výroby provozu linky. Po roce byl jmenován vedoucím tohoto provozu.
Rok 1968 byl zlomový nejen pro naši republiku, do které zavítala tzv. bratrská pomoc. Ještě před jejím příjezdem založil Josef Doškář v Novém Boru svou první stranickou buňku (v průběhu dalších let založil ještě další dvě). V roce 1968 to byla Československá strana socialistická (ČSS).
„Počkejte, vždyť o vás několikrát v diskusích zaznělo, že jste byl členem KSČ, případně že jste se několikrát pokoušel do komunistické strany vstoupit.“
„To je blbost. Podívejte se, co jsem na sebe našel ve svazcích. Copak někoho takového by vzali do strany? Navíc jsem byl v roce 1968 zakládajícím členem ČSS, která měla v Boru až 85 členů. Z těchto důvodů jsem měl být v roce 1968 propuštěn ze zaměstnání stejně jako inženýr Zrůstek. Od roku 1968 až do podzimu 1977 jsem nesměl jako kontrarevolucionář řídit lidi a všichni věděli, že od 21. 8. 1968, se na protest neholím“ smál se Josef Doškář.
Z dokumentu:
Jmenovaný zastává funkci vedoucího střediska strojní výroby v o. p. Crystalex. K jeho osobě bylo operativními prostředky zjištěno, že má být jmenován do funkce vedoucího techniky a výroby závodu 02, což je na úrovni náměstka ředitele. Tato skutečnost vzbudila mezi zaměstnanci závodu značné pobouření a to z důvodu, že Doškář Josef v roce 1968 organisoval protestní akce proti vstupu spojeneckých vojsk, ležel na náměstí v Novém Boru a držel protestní hladovku a zúčastnil se pálení sovětských vlajek.
Na základě zjištění těchto poznatků a prověření jejich věrohodnosti bylo uskutečněno dne 15. 4. 1982 jednání s GŘ o.p. Crystalex ing. Arnoštem s cílem zamítnout jmenování Doškáře do shora uvedené funkce. Uvedený požadavek byl přijat.
npor. Jiránek
kpt. JUDr. Uhlíř Jiří
Druhá část rozhovoru vyjde zítra, doplněná o krátké video.